Jeden muž se kdysi vydal na večerní procházku po mořském břehu. Slunce už zapadalo a teplý vzduch voněl odcházejícím létem. Byl odliv. Moře ustoupilo z pobřežních mělčin a odhalilo místa, která ještě před pár okamžiky byla jeho dnem. Až kamsi za obzor se podél břehu táhl široký pruh mokrého písku, zbrázděný stružkami odplývající slané vody. Čilé ryby odplavaly, ale na suchu uvázlo bezpočet velikých hvězdic; pláž jimi byla poseta kam až oko dohlédlo. V tom si stařec všiml chlapce, který kráčel po břehu a sbíraje hvězdice z písku, vracel je zpátky do moře. “Proč to děláš?” zeptal se ho. “Příliv bude až ráno,” odvětil chlapec. “Hvězdice by uschly.” “Jen se podívej, kolik jich tu je,” mávl starý muž rukou směrem k obzoru. “Ani kdybys sbíral celou noc, nezachráníš je. Myslíš, že to, co děláš, má nějakou cenu?” Chlapec zamyšleně pohlédl na hvězdici, kterou právě držel v ruce. “Myslím, že zrovna pro tuhle ano,” řekl a láskyplně položil hvězdici do karmínově zbarvených vln.